Komentuju: Člověče, nezlob se

Normální
Povídku Člověče, nezlob se jsem začala psát koncem září 2016 a dokončila jsem ji o téměř tři měsíce později. Čítá dvanáct normostran a s jednoduchým řádkováním zabírá sedm a půl stránek. Provází nás jí dva hlavní hrdinové – Štěpánka a Ludvík – a oba dva jsou mrtví, potkávají se v nebi a každý si tam „žije“ svým vlastním životem. Povídku vnímám jako jednu z nejvíce mírumilovných, které jsem kdy napsala, přesto to v ní ne každý vidí a mnozí jsou z ní zmatení, zaskočení a šokovaní. Jelikož se pohybujeme v nebi, není žádným překvapením, že ke komentáři a vysvětlení použiji pár citací z Bible a to z českého ekumenického překladu.

 

Upozornění: Následující text vám vysvětlí, co tím ten autor chtěl říct, a prozradí vám zápletku. Pokud nechcete být ochuzeni o čtení a napnutí, co bude následovat a jak to asi skončí, nečtěte dál, dokud si nepřečtete samotnou povídku ZDE.

Pokračovat ve čtení

Reklamy

Člověče, nezlob se

Normální
Ležela na obláčku — malá, znásilněná holčička. Ležela na břiše, kývala nožkami a smála se se svými kamarády, sledujíc pohyb figurky na nekonečně velké hrací desce Člověče, nezlob se. Všichni se bavili.
„Štěpi, jsi na tahu!“ ozvalo se vedle ní.
Malá Štěpánka vyskočila na nohy, kostkou pořádně zaštěrchala v dlaních a vší silou ji jako bowlingovou kouli vrhla na zem, že se kutálela po oblakách a přeskakovala drobné nerovnosti, až se usadila v měkké, studené propadlině šedého mraku. Štěpánka dopospíchala k ní, zvedla ji a zahlásila vítězoslavně: „Šest! Házím ještě jednou.“
Na jedenáctém políčku, kam se její meruňkově oranžová figurka dostala, vyhodila smaragdově zelenou figurku a zvládla u toho předběhnout další tři barvy. Kostku donesla dalšímu hráči na tahu a uvelebila se na svém starém místě v oblaku jako ve velkém, nadýchaném polštáři a sledovala hru.
Zrovna byla na tahu Eliška – o rok starší malá, hubená slečna s holou hlavou bez jediného vlásku –, když Štěpánka odtrhla zrak od kostek a figurek a přestala se smát vtipům, kterými je zásoboval Michal. Všimla si, že za jeho zády prochází nováček, nový pán, a vedle něj s rukama za zády kráčí jeho strážný anděl, oba dva s pohledy sklopenými k zemi.
„Koukejte,“ poukázala na něj.
„No a?“
„Copak jsi ho tu už viděla?“ vyčetla Štěpánka nezájem své kamarádce. Pokračovat ve čtení

Evangelium podle Matouše

Normální
Na kraji vesnice je rybník. Ne nějak velký, spíš docela malý. Odtéká z něj malý potůček lemovaný mladými vrbami. Teče přes louku a pak podél lesa, za ním se stáčí doleva, dolů, pak přes mýtinu se spoustou pařezů, až dotéká do velkého, užitkového rybníka, který není nijak moc vzdálený od toho prvního, přesto ale leží v jiném kraji. Ten první rybník, ten malý, ještě na přelomu tisíciletí pravidelně každou zimu zamrzal a na jaře zase rozmrzal a po jeho březích vždy bylo spoustu žabích vajíček uskupených v řetízcích skoro jako korále a později se z nich vylíhli pulci a těm postupně narostly nožičky a upadl ocásek, až z nich byly plnohodnotné žáby s vlastní jedinečnou identitou. Rybník se vyprázdní, ukuňkaní obyvatelé se odstěhují. Je ticho a klid. Občas vykoukne nějaká ryba nad hladinu, vodu měří vodoměrky a bruslařky po ní bruslí a v létě kolem poletují vážky.
Byl začátek dubna. Ještě trochu chladno. Šimon si uvařil čaj do termosky, vzal deku z komory, oblékl si zimní bundu a vydal se na útěk z domu. Rodiče zpochybňovali jeho nadšení, nerozuměli jeho dychtění, klepali si na čelo a zoufali si. Vždyť už ten kluk má sedmnáct let, propánajána, to mu v hlavě přeskočilo? Kde rozum nechal? Kde mozek pozbyl?
Bylo odpoledne, spíš podvečer, rodiče seděli u televize a bratr nebyl doma. Šimon vzal klíče z háčku, zavolal na celý dům: „Tak ahoj! Já jdu!“ a zabouchl za sebou. Rodiče za ním taky volali – ahoj, ahoj –, než si uvědomili, že jejich syn nepřišel, nýbrž odešel, a oni vůbec netušili, kam asi takhle navečer jde.
Asi sto metrů k malému rybníku. Tam si roztáhl deku – zem byla po zimě ještě pěkně studená – a posadil se. Na břehu rybníka, koukal na hladinu a byl potichu. Už se stmívalo. Bylo šero. Jen tak mimochodem se otáčel kolem sebe, jestli nenajde oblázek, kterým by mohl hodit žabku. Nikde neviděl žádné kamínky. Vzdal hledání. Opakovaně se díval na hodinky, nechtěl tu ztvrdnout příliš dlouho, nechtěl tu strávit noc. Proto se odhodlal, zhluboka se nadechl a vydechl. Přistoupil blíž ke břehu. Rozvázal si tkaničky. Sundal boty a vysvlékl ponožky. Rifle vyhrnul do půlky lýtek. Potom opatrně natáhnul pravou nohu k hladině, palcem se jí zlehka dotkl a hned ucukl, když zjistil, jak je voda studená. Mráz mu přeběhl po zádech, na rukách měl husí kůži. Zase si tedy oblékl ponožky, nazul boty, zavázal tkaničky. Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina.“ Pokračovat ve čtení

Jak zemřít

Normální

Stojí vedle silnice, je celkem tlustý a vysoký. Celé dny se kouká na auta a motorky a autobusy společně se svými přáteli. Stojí ve shluku, ve skupince, docela neorganizovaně. Jsou si vesměs podobní. Ale ostatní jsou většinou — no, hubenější.

Pozoruje ty lidičky. Pozoruje ty řidiče. A okolo projíždějící auta. Nikdo nikdy nezastavil. Až pak. Zastavilo u něj veliké auto, snad stará avia. Tak přeci jen někdo. Vystoupili tři muži s nějakými nástroji, ostrými, velkými, jakoby mu jimi chtěli ublížit. Blížili se.

Nemohl se pohnout. Jen na ně hleděl.

Muži došli až k němu. Do bezprostřední blízkosti. Do jeho osobní, komfortní zóny. Skláněli se k jeho nohám. Pořádně na ně neviděl, pořádně neviděl, co dělají. Dělali něco nezvyklého, docela nepříjemného. Nejdřív to šimralo, to ano, ale potom začal pociťovat bolest. Sklonil se. Řezali ho do nohou – právě nad kotníky. Bolelo to tak, až přestal cítit a skácel se k zemi.

Byl mrtvý. Jeho skon sledovali všichni okolo. Plakali. Stáli tak nějak kolem něj, ne v kruhu, ani ne v půlkruhu, prostě tak nějak, mrazilo je z toho, byli jako přikovaní k zemi a jen zírali dolů a tiše mručeli. Muži jeho tělo rozsekali na menší části a naložili ho celého po kouscích na korbu. Za chvíli už na autě leželo více a více mrtvol poskládaných pěkně srovnaně a pěkně úhledně na sobě. A potom odjeli.

Jeli dlouho. Jeli hodně dlouho. Potom těla prodali. Každý kousek jinam. Nevím, o které části vyprávět dřív. Ale jelo se zase dál, na moři, rozřezaná těla se kývala v podpalubí, jiná se vydala na svou pouť po souši a některá letěla přes celý svět.

A pak jiní lidé ty části těl zase lepili k sobě. A tloukli je. A bili. A dělali jim škaredé věci. Ale on už nic nevnímal. Nechal se sebou zacházet jakkoli. A teď kdo ví, kde mu je konec? Tady někde možná. Podívejte se po něm prosím. Je pohřešován a celosvětově hledán. Podívejte se po něm prosím pořádně. I u sebe v obýváku.

On byl totiž dub. Tlustý a vysoký.